Po předlouhé pauze od posledního albového zápisu („The Eye“ z r. 1990) se KING DIAMOND opět probudili k životu v roce 1995. V mezičase se událo mnohé, z čehož bychom měli zmínit především Kingem oprášené MERCYFUL FATE na albech „In the Shadows“ (1993) a „Time“ (1994) a samozřejmě také Andyho LaRocquea, který, nemajíce zřejmě do čeho píchnout, se na čas stal součástí Schuldinerových DEATH a podepsal se mimo jiné i pod album „Individual Thought Patterns“ (1993). Tím nejpodstatnějším z celých těch pěti let nicméně byl zřejmě fakt, že KING DIAMOND začali být, jak jádrem kapely samotné, tak především fanoušky, natolik silně postrádáni, že vlastně nebylo jiného zbytí a znovuzrození se prostě muselo konat. Pro dobro věci samozřejmě, ale to snad ani nemusím připomínat.

Zmíněné jádro, tedy King a LaRocque, se proto obklopilo schopnými mladíky Herbem Simonsenem (g.), Chrisem Estesem (bg.) a Darrinem Anthonym (dr.) z celkem neznámé kapely MINDSTORM, připravilo materiál k nahrání (autorem hudby byli výhradně King s LaRocquem v typickém poměru 7 : 3 pro Kinga a texty /jak jinak/ pocházely výhradně z Diamondovy dílny) a poprvé v dějinách kapely nastoupilo do zámořského studia, konkrétně v Dallasu, kde se mezitím King usadil natrvalo. Výsledek, další černočernou nahrávku „The Spider´s Lullabye“, považuji za vynikající album, poznamenané především zřetelně čitelnou chutí do skládání a hraní s tím, že svou roli nepochybně sehrál také běh času, způsobující nutně další hudební vyzrání obou hlavních protagonistů.

Ve všech skladbách nechybí poctivý příděl nejrozmanitějšího kytarového umění a z něj pramenícího zážitku (skvěle simulovaný běh pavouk v titulní skladbě, vysloveně melodicky speedmetalový začátek „Eastmann´s Cure“ nebo zatěžkané pasáže v „To The Morgue“, poznamenané nedávným LaRocqueovým deathmetalovým výletem), ale je také znatelně slyšet, že King se poprvé (veden snad zkušeností z „The Eye“) kromě zpěvu věnuje výrazně i klávesám, jejichž zvláštní, dosud neslýchaný a až téměř psychedelický zvuk na pozadí tklivých a výrazně smutných melodií („Room 17“ nebo“The Spider´s Lullabye“, což je vysloveně velmi silný dramatický zážitek), je pro celkové vyznění minimálně nezanedbatelný, a také, jak se ještě v budoucnu ukáže, sehraje i daleko podstatnější roli.

V přímém vztahu k tomu je i zřejmě jakési pomyslné a zároveň při bystré pozornosti postřehnutelné rozdělení alba (zdůrazněné i po textové stránce), ve kterém úvodních šest skladeb, lyricky spolu nijak nesouvisejících, symbolizuje spíše navázání na časy minulé (kupříkladu startující „From The Other Side“, která přes všechnu její výraznost a svébytnost zní jako z některého z výše uvedených novověkých alb MERCYFUL FATE, nebo „Killer“, která by se s její úderností a uhrančivým refrénem mohla klidně vyjímat na „Them“), zatímco poslední čtyřka, spjatá i s jakýmsi mini-hororovým příběhem o muži jménem Harry a jeho obrovském trápení s pavouky, čerpá především z naznačeného novátorského přístupu, případně z něj vychází a ještě dále jej rozvádí. Tradičně silný je rovněž Kingův pěvecký výkon (srovnejte si třeba jeho pitvoření ve zmíněné úvodní skladbě), místy dokonce gradující v dokonalé herecké umění (to když se kupříkladu King v mluvené větě „Here comes another one …“ a následujícím hysterickém výbuchu smíchu /“The Spider´s Lullabye“/ přímo vžije do role Harryho).

Ze všech výše popsaných důvodů pak album přináší mírné zklamání snad jen pro milovníky rozsáhlých a spletitých Diamondových nervydrásajících příběhů, protože (s největší pravděpodobností) textově se King Diamond zřejmě jen nadechoval k něčemu mnohem mnohem většímu, k něčemu, co po tak povedeném hudebním návratu zřejmě také muselo přijít. A hřbitovní brána už se s až do morku kosti zadírajícím skřípotem polehoučku otvírala …